Proč náhrada škod z nouzového stavu není limitována

V současné době je často komentován a citován § 36 zákona č. 240/2000 Sb. (krizového zákona).

§ 36 

Náhrada škody 

(1) Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.

(2) Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.

(3) Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů,28) pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu.

(4) Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

(5) Nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

(6) Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události.

(7) Orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření.

Objevují se názory, že tato náhrada škody je limitována, že zákonodárce snad neměl v úmyslu konstituovat právo na náhradu škody za všech okolností v jakékoliv výši, apod.

Rád bych stručně na tomto místě vysvětlil , proč se domnívám, že náhrada škody dle krizového zákona není nijak limitována.


Pokud se podíváme do občanského zákoníku, je snížení náhrady obecně upraveno v § 2953.


Právo ale zná případy, kdy je přímo ze zákona limitována výše náhrady škody. Například zákoník  práce v § 257 limituje výši škody nahrazované zaměstnancem na  čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku.  

K nouzovému stavu je snad ale bližší porovnání toho, jak je náhrada škody upraveno v atomovém zákoně. Dle jeho § 35 Odpovědnost držitele povolení za jadernou škodu způsobenou každou jednotlivou jadernou událostí je omezena v případě jaderných zařízení pro energetické účely ..., na částku 8 mld. Kč.

Žádné ustanovení podobné např. tomu v atomovém zákoně však není obsaženo v krizovém zákoně. Dle mého názoru z toho vyplývá, že výši náhrady škody uplatněné dle krizového zákona nelze limitovat a stát ji proto musí nahradit ve skutečné výši.

Vztahuje se zákon o státní službě na civilní zaměstnance celní správy ?

Odpověď na otázku v nadpise není zdaleka jednoznačná, jak by se mohlo dle § 2 odst. 2 zákona o státní službě zdát. Druhý odstavec zní:

(2) Tento zákon se dále nevztahuje na zaměstnance zařazeného v bezpečnostním sboru, Generálním štábu Armády České republiky, Vojenské policii, Vojenském zpravodajství a v Národním bezpečnostním úřadu.

Celní správa je bezpečnostním sborem, jak uvádí § 1 zákona o Celní správě:

(1) Celní správa České republiky (dále jen „celní správa“) je soustavou správních orgánů a ozbrojeným bezpečnostním sborem.

Zároveň je ale dle citovaného ustanovení i soustavou správních orgánů. To je zásadní rozdíl oproti ostatním bezpečnostním sborům, například Policii ČR, která je dle zákona pouze bezpečnostním sborem:

§ 1 Policie České republiky (dále jen „policie“) je jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor.

Je tedy otázkou, zda se § 2 odst. 2 zákona o státní službě vztahuje na všechny bezpečnostní sbory nebo pouze na ty bezpečnostní sbory, které zároveň nejsou správním orgánem. Zaměstnanec Celní správy, tedy osoba která není příslušníkem ve služebním poměru, není pouze zaměstnanec zařazený v bezpečnostním sboru, je to ale zároveň i zaměstnanec ve správním orgánu.

Praxe zatím (civilní) zaměstnance celní správy pod zákon o státní službě nezařazuje. Řešení je to ale poněkud nesystémové, když např. zaměstnanci finanční správy vykonávající stejnou či obdobnou práci zařazeni pod služební zákon jsou.

Od 1.7. lze uložit trest vězení jen podle trestního zákoniku, nabyl účinnosti nový zákon o službě vojáků v záloze

Nově účinný zákon č. 45/2016 Sb., o službě vojáků v záloze, již (jak bylo zmíněno v nadpisu) neupravuje kázeňský trest vězení. Z českého práva tak po mnoha letech vymizel tento institut a možnost uvěznit osobu již umožňuje pouze trestní zákoník po provedení trestního řízení, kdy je trest uložen soudem. Trestní zákoník však používá pojmu trest odnětí svobody, nikoliv vězení. Slovo vězení pak zná pouze v názvu jiného trestu, domácího vězení.

Vězení bylo upraveno v § 29 odst. 1 písm. d) zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení vojáků v záloze. Důvodová zpráva k zákonu uvádí, že: Návrh respektuje mezinárodní smlouvy k ochraně lidských práv, jimiž je Česká republika vázána. Zvlášť ve vztahu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a související judikatuře Evropského soudu pro lidská práva pak je návrh také v souladu se závazky, které převzala Česká republika. Návrh nevyužívá ani platné výhrady uplatněné při přistoupení k Úmluvě k článkům 5 a 6 v tom smyslu, že tato ustanovení nebrání ukládání kázeňského trestu vězení podle § 17 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků. Tento zákon byl s účinností od 1. prosince 1999 nahrazen dosud platným zákonem č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění pozdějších předpisů, který naopak této výhrady využil a kázeňský trest vězení vojákům umožňoval ukládat. Návrh zákona na rozdíl od současné úpravy nepředpokládá zvláštní kázeňské tresty pro vojáky v záloze povolané k výkonu vojenské činné služby a přebírá pouze kázeňské tresty obsažené v zákoně o vojácích z povolání. Návrh zákona s ukládáním kázeňského trestu vězení nebo jiným sankčním opatřením omezujícím osobní svobodu vojáků nepočítá a výhrada tedy nebude využita.  

Návrh zákona prostřednictvím krajského referenda

V některých státech je možná tzv. lidová zákonodárná iniciativa, neboli nástroj přímé demokracie, pomocí kterého navrhne zákon přímo lid. České právo takový nástroj neupravuje. Domnívám se však, že pouze zdánlivě. Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy může podat návrh zákona zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. A zde se dostáváme k možnosti výše naznačené. Pro zastupitelstvo je totiž dle § 49 zákona o krajském referendu rozhodnutí v krajském referendu závazné. A referendum o podání návrhu zákona zastupitelstvem není dle § 7 zákona nepřípustné. Zdá se tedy, že zákon nijak nebrání, aby zastupitelstvo kraje podalo návrh zákona na základě výsledku krajského referenda.
Pokud vím, v praxi k tomuto referendu nikdy nedošlo. Důvodem je nepochybně náročnost konání takového referenda, kdy pro občany může být snazší přemluvit některého poslance aby takový návrh podal. Určitá, byť poněkud krkolomná, možnost lidové iniciativy je ale i u nás takto patrně možná.

Přestupky nově - zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich

V Senátu se právě projednává zbrusu nový zákon o přestupcích, zásadně měnící dosavadní úpravu přestupků, jakožto jednoho ze správních deliktů. Zákon, pojmenovaný jako zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, již neobsahuje samotné skutkové podstaty přestupků. To je ale spíše marginalita. Obsahuje totiž změny v samotném pojetí přestupku.
Zákon má v podstatě 2 části - první část je jakási obecná část přestupkového práva, řekl bych dosti připomínající obecnou část trestního zákoníku z roku 2009 a část druhou, procesní, obsahující odchylky od správního řádu a různé zvláštnosti správního procesu v oblasti přestupků. Zákon je tedy jak hmotněprávní, tak procesněprávní předpis a zákonodárce se rozhodl tyto 2 části neoddělit. To je ostatně u správního práva i jinak vcelku běžné, zahrnovat do zákonů hmotu i proces.
Asi nejvýznamnější změnou je opuštění pojetí přestupku jakožto deliktu fyzické osoby. Zákon tedy ruší tzv. jiné správní delikty, kdy dle přechodných ustanovení: Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Zda se toto ustanovení vztáhne na všechny správní delikty ( kromě disciplinárních ) nebo jen na ty výslovně označené v zákoně za jiný správní delikt není zcela zřejmé. Dle důvodové zprávy by tomu tak ovšem mělo být a přestupky skutečně nahradí všechny dosavadní druhy správních deliktů. Má být vydán i rozsáhlý změnový zákon. K rozlišování správních deliktů fyzických a právnických osob již patrně není důvod, ostatně i trestný čin mohou dnes spáchat obě.
Pojetí přestupku je materiálně - formální, slovo škodlivost je patrně inspirací z trestního zákoníku ( takových inspirací je tu ostatně více, např. nutná obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená apod. ). Zákon také zavádí pokus přestupku, spolupachatelství, pokračování v přestupku, přestupek hromadný a trvající ( formulačně opět vychází z trestního zákoníku ). Také úprava omylu, zavinění nebo přičitatelnosti právnické osoby dosti připomíná úpravu v trestním právu. Zákon také mění úpravu promlčení. V oblasti druhů trestů již neupravuje trest zákazu pobytu, naopak upravuje ale trest zveřejnění rozhodnutí o přestupku.
V oblasti procesní jsou změny spíše kosmetické a technického charakteru, úprava v zásadě vychází ze současného zákona. Terminologie se přizpůsobuje správnímu řádu ( bloková pokuta nahrazena pokutou příkazem na místě ).
Dokumenty z legislativního procesu, včetně důvodové zprávy a návrhu zákona, naleznete na stránkách PS.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
AKTUALIZACE: Schválené znění zákona naleznete na http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2016-250

Právní úprava výpočtu data Velikonoc

Velikonoční pondělí je v současné právní úpravě, stejně jako nově i Velký pátek, takzvaným ostatním svátkem. Zákonodárce tak tyto dny považuje za tak významné, že je zařazuje mezi dny pracovního klidu. Zákon 245/2000 Sb. už ale nestanovuje, který den tyto svátky, fakticky tedy Velikonoce, vlastně jsou. To ostatně nestanovovala ani žádná z předchozích úprav státních svátků obsahující tzv. pohyblivé svátky, tedy svátky nemající pevné datum. Absence výpočtu Velikonoc v zákoně v praxi ale, zdá se, nezpůsobuje sebemenší problém. Jak je to možné ? A jak zjistíme, který den tedy svátek je ? A proč je toto datum pro nás právně závazné ? To se pokusím odpovědět na následujících řádcích.

Jak již bylo napsáno, zákon sám žádný způsob výpočtu Velikonoc neobsahuje. Výpočet je od Prvního nikajského koncilu roku 325 stanoven tak, že Velikonoce připadají na první neděli po jarním úplňku a připadne-li úplněk na neděli, tak na nejbližší příští neděli. Tento způsob výpočtu stanovený zmíněným koncilem je používán i na stanovení svátků dle zákona 245/2000 Sb. K tomu, že máme  použít tento výpočet, nám ale zákon žádný příkaz nedává. Rovněž zákon neuvádí, má-li se výpočet provádět dle gregoriánského kalendáře nebo juliánského, kdy pravoslavné Velikonoce zpravidla připadají na jiný datum.

Důvod, proč je používán tento výpočet, je podle mě následující. Jedná se o právní obyčej. Právní obyčej je klasickým nepsaným pramenem práva, byť v současném kontinentálním prostředí zcela raritním. Jak uvádí například Wikipedie: "právní obyčeje se vyznačují dvěma typickými rysy: 1.usus longaevus – jde o zvyk dlouhodobě zažitý a užívaný; 2.opinio necessitatis – skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je i uznán a sankcionován státem (resp. společenstvím států). " Oba tyto rysy způsob výpočtu Velikonoc dle mého názoru má. Jedná se o pravidlo nepsané, byť původně vycházelo z rozhodnutí koncilu, zvyk je dlouhodobě užíván a je státem uznán a sankcionován. Pokud by tedy toto pravidlo nebylo státem uznáváno, neexistoval by žádný způsob jak datum Velikonoc určit. To by mělo významné důsledky např. v oblasti pracovního práva, neboť by nebylo možné splnit ustanovení o dnech pracovního klidu, k čemuž přirozeně potřebujeme vědět, jaký přesně den onen pracovní klid je. Není ani možné, aby si datum Velikonoc určoval každý adresát normy dle libosti sám, například podle toho zda je pravoslavného nebo katolického vyznání. Samotná formulace v zákoně, že ostatním svátkem je Velikonoční pondělí, je z hlediska i interpretačního zcela nedostačující a o konkrétním datu nám žádné informace neposkytuje, respektive ani za pomocí výkladových metod se nelze k žádnému datu dobrat. Výkladem se patrně můžeme toliko dobrat toho, že Velikonoce jsou v datu katolických a nikoliv pravoslavných Velikonoc. Samotné datum ovšem získáváme až ze zmíněného obyčeje, který na právní normu obsaženou v zákoně navazuje, a který obsahuje výpočet data Velikonoc. Domnívám se, že způsob výpočtu Velikonoc nemůže být dovozen interpretací zákonného ustanovení o dnech pracovního klidu, zde by se jednalo již o dotváření práva. To by patrně bylo možné soudní judikaturou, byť jsme v oblasti kontinentálního práva, ale žádný judikát zabývající se způsobem výpočtu Velikonoc mi znám není. Pokud tedy výpočet není ani v zákoně ani ho nedotvořila soudní judikatura, nezbývá než se podívat na další možné prameny. A vskutku, zdá se, jak bylo podáno výše, že se jedná o klasický právní obyčej. Možná jeden z posledních v českém právu.

Jednotný proces soudní - rezidua v současné právní úpravě

Jak uvádí odborná literatura ( např. Winterová A., Civilní právo procesní ), civilní proces se historicky vyvinul z jednotného soudního procesu a je jeho přímým pokračovatelem. Postupem let se tak vydělovalo právo trestní, správní, ale i ústavní. Přesto ale i dnes se v právních předpisech objevují určitá rezidua, kdy některé otázky jsou řešeny předpisy občanského soudního řízení, a to v oborech nepatřících do oblasti práva civilního.

Jedná se například o úpravu doručování, či jednání právnických osob před soudem, kdy například trestní řád odkazuje na úpravu v OSŘ.

Jedná se o jakási rezidua jednotného procesu ? Nebo je již jednotný proces soudní opravdu otázkou minulosti ?